7. – 9. 10. 2016 se konalo již 8. Milkovické hudební soustředění. Událo se tak na základně u Standy Pence ve statku na samotě kousek od Libáně, za což mu patří náš dík, že nám poskytl útočiště pro tuhle vydařenou akci. Pátek: Dorazili jsme ve 22 hodin a už se tam hrálo. To znamená, že přijeli lidi – věděl jsem, že se o tom ví, a hodně mě potěšilo, jaká byla účast. Sestava byla úžasná. Jak od vybavení: 2 klávesy, 2 bicí, 3 basy, ale tragicky jen jedno kytarové kombo; tak po hudebníky, kterých bylo dvakrát tolik něž nástrojů. Kolem půlnoci jsem vše zapojil a mohlo se začít nahrávat. A když bylo vše hotovo, začaly se instalovat varhany, tudíž následovala hodinová přestavba zapojeného aparátu, ale varhany pak odvedly svoji práci. Bylo nás tam 13, no plno. Ani jsem se nedostal od mixu k base. Hrála se různá hudební témata. Jamy měly málo kdy pod půl hodiny a s varhany to znělo výborně – když se mentálně vyčerpala strunná sekce, začaly hrát varhany a peklo začalo nanovo. Zazněl hit Je mi fajn, když moje ruce nemakaj (na CD) a to se zformovalo do reggae kapely Je mi fajn. Giorgio infernální to bubeník odcházel od bicích jen na záchod. Rogo deklamoval a v zajímavých pasážích četl z knihy Henry Millera, kterou půjčoval Honzovi, a střídavě četli náhodné pasáže a tvořili příběh... postupným vývojem jsme se dopracovali k seznání, že všichni jsme jenom hříšníci před tváří Boží (na CD). Pak se v průběhu noci vytvořil projekt Pohoda. Dobrá zpráva o vypohoděném přístupu v mizérii doby. Bylo to šíleně dobré. V mezidobí hlukových přestávek se diskutovala témata o všem možném, třeba že největší bubenický trik je výměna bubnové blány během bubnového sóla. V průběhu noci přišel Rogo s nápadem, že doposud na světě nebyla důsledně adorovaná spona (kancelářská, holičská, zednická…) A vymýšlely se návrhy příběhů o svaté Sponě, Spony expresu, „spontánnosti“ až došlo na popěvky známých hitů, ve variaci, kdy jejich ústřední postavou je Spona. To celé zkondenzovalo na složení a performanci oslavných písní o sponě (na CD). Hrálo se až do rána. Kdo si šel na dvorek pro pivo se mohl zúčastnit mystického úkazu: dveře od původního chléva pod podiem se neustále divoce klepaly, ale nic jiného, ani tremor sklenic na parapetu nebo hladiny piva v půllitru, jen ty dveře. Sobota Vstával jsem kolem půl páté. Během odpoledne se provedla atrakce: přenesení stříšky od stodoly do polní kuchyně a když celé okolí polil vydatný déšť, začalo se znovu hrát. Dorazili Vrah se Skřehotou a aparatura se rozšířila o další kytaristy a theremin. Přidal se k nám i malý Standa, bylo to docela zajímavé, hrál na bicí – nejdřív do toho mlátil, a nějak to nešlo na svět, pak ale po dalším jamu se dvěma bubeníky si k tomu zase sedl, a mile překvapil, jak mu to šlo od ruky. Krátce po Jožinově pokusu o zazpívání nějakých písní od Kryla se vytvořil základ projektu: Krátké struny, úzkej krk, a první album: Stejně je to rozladěný. Adam s Danem zapojili do varhan leslie efekt, aby hrály o to víc magicky. Z toho zvuku chápu zálibu, která popadá kytaristy, hrát na rozladěný nástroj. A celou tu dobu se opět deklamovaly verše a to navíc v polštině i francouzštině. Taky se přidaly 3. bicí a teremin. Kluci si už vozí zajímavé knihy – tentokrát Balzaca, juvenilní básně Aloise Jiráska, Ladislava Klímu, novely, romány – všehochuť. Tudíž donesená knihovna nabídla nápady na další a další zhudebnění. A pak došlo na knihu Iana Kernera – Jazyk lásky, která nám propůjčila materiál na nahrávku: Manifest cunnilingu (na CD). Podotýkám, že během této produkce Rogo objevil, že „spona“ je i anatomický útvar v genitálu ženy, proto důrazně zvěstoval tento fakt ostatním jako pokračování tématu: nedoceněné spony. Performance sama byla jasný favorit na nej-zážitek hudebního soustředění. A snad díky všeobecné zimě, kdy byl dobrý nápad se dobře obléknout a nebo jít hrát, se tak zvláštním efektem protahovaly jamy na třičtvrtěhodinové kusy, ale právě zahraný manifest tu hodinu přesáhl o 30 vteřin. Jinak jamy měly nádech Psích vojáků a postupně se objevovaly nové a avantgardnější postupy. Třeba Honza se Skřítkem zahráli poměrně krátkou, 20 minutovou etudu, která pro svoji kombinaci varhan a divoké baskytary se odhadla na styl baroko-undroš. Též došlo na projekt Libáňská dobrá, což byla salva oslavných etud na libáňský život – zpívaný na Honzovy barokní variace. Možná, že založíme putovní cenu za nejmenší pivo ve vsi. Při jednom jamu jsem si s Giorgiem všiml, jak tam kluci zkouší zahrát slyšené hudební postupy, zvedlo mě to ze židle, dynamika improvizace úplně nabrala jiné grády. Ještě jsme extrahovávali původní nápady v jistých fázích reminiscence na minulé ročníky a dali se do díla. Zahrálo se akustické bluesové okénko, jako oddech. Taky nad ránem nám půda poskytla několik matrací, odkud se ozývalo lexikální chrápání. Výherce našeho tipu nám poskytl zvukovou kulisu, k níž jsme nahrávali četbu pohádky o jistém Jeguarim (na CD), zaposlouchal jsem se do tvořeného motivu, až mě najednou probudí úder zapalovače, to Rogo se Skřítkem mi zuřivě signalizují (ale tak aby se chrápající frontman neprobudil), že už mají dohráno a chtějí svůj pokus uložit. To mi znělo jako plán pro bezprostředních 10 minut, kdy jsem uložil nahrávku a nakonec i sám sebe do spacáku. Byl to vlastně koncert? Myslím ostatně nesměrodatně v duši své psychedelické, že to byla ta zárodeční fáze hudby, kdy myšlenka a intuice se ihned realizuje v tóny a melodie, bezprostředně teď a tady, a již učesaná myšlenka se prezentuje na koncertech pro lidi. Zvláštní festival, nebo za co to považovat. Hřiště? Všiml jsem si, jak se zvýšila kvalita hudebníků, co se týče délky jamů a bohatosti zvuku. Prostě, ať idea je jakákoliv, dva dny se tu praktikuje muzika a to se zřejmě na kvalitě a zkušenosti hudebníka podepíše.

Krtek